Niš a Česká republika – silné vazby a nové příležitosti: „Na srbské straně“. Málo se ví, že Češi byli srbští spolubojovníci a že společně prošli albánskou Golgotou

28 новембра, 2023 0 By aleksandra

zdroj: Energy press

Osudy srbské armády a lidí v první světové válce se prolínaly s osudy dalších národů včetně Čechů. Bojovali jako součást srbských jednotek v Srbsku (1914–1915), Dobrudži (1916) a na frontě v Soluni. V srbské armádě byl i „první československý legionář“ František Kristof, který později organizoval nábor Čechů ze Soluně do československých legií ve Francii.

„Na srbské straně“

František Kristof, herec a zpěvák, byl v září 1910 naverbován do rakousko-uherské armády, kde se stal důstojníkem. Od prosince 1912 do září 1913 byl přidělen k dělostřelecké jednotce v Boce Kotoru.

Československé legie, dobrovolnické jednotky složené převážně z Čechů a malého procenta Slováků, byli váleční zajatci z rakousko-uherské armády, kteří většinou bojovali v Itálii, Francii a Rusku. Češi sdíleli vojenský osud i se Srby, v srbských jednotkách bojovali v důležitých okamžicích na třech místech. Nejprve na začátku války v letech 1914 a 1915 v Srbsku, poté v roce 1916 bojovali jako součást srbských dobrovolnických formací v Dobrudži a nakonec byli přítomni na frontě v Soluni.

Po skončení vojenské služby se František Kristof přestěhoval do Bělehradu, kde získal práci v bance. Hned po vyhlášení války, 28. července 1914, se dobrovolně přihlásil do srbské armády. Z tohoto důvodu byl označen za prvního československého legionáře, i když se v Srbsku nikdy nepodařilo vytvořit samostatné československé legie.
Inspirován událostmi v době vyhlášení války, napsal Krištof píseň „Na srbské straně“. František Kristof se účastnil ústupu srbské armády přes Albánii, bojoval i na soluňské frontě.
Kolony srbských vojáků a civilistů ustupujících před třemi nepřátelskými armádami po sobě zanechaly rozbité dělostřelecké jednotky, nepotřebnou munici a mnoho mrtvol. Na pochodu zemřeli nejen Srbové, ale i tisíce válečných zajatců, kteří ustupovali na západ. Z asi 20 000 českých vězňů jich při namáhavém ústupu zemřelo přes 10 000.

Albánská Golgota

Do vypuknutí války žilo v Černé Hoře asi 50 Čechů, ale téměř všichni se přihlásili k dobrovolné službě. Během bojů padl do zajetí příslušník rakousko-uherské armády Radol Gajda, který se později stal generálem československých legií. Ačkoli černohorská vláda vytvořila 13. ledna 1916 všechny podmínky pro mír s Rakousko-Uherskem, mnozí přesto začali se svými srbskými bratry ustupovat na jih směrem k Albánii.

V Albánii se silně projevil hlad a demoralizace srbské armády. Srbské peníze ztratily svou hodnotu, takže vojáci museli shánět jídlo, někteří kradli, zatímco někteří zabíjeli své koně. Mrtvé koně vězni většinou sežrali, a tak se epidemie cholery a tyfu začala velmi rychle šířit. Z 80 000 koní, které měli Srbové na začátku ústupu, zbylo jen pár stovek. Ustupující srbská armáda ztratila kolem 150 000 vojáků.

Po kapitulaci černohorské armády museli Srbové pokračovat v ústupu na jih. Trasa vedla přes albánský přístav Drač na Jaderském moři. Na základě slibu spojenců z Dohody měla být provedena evakuace srbských jednotek a tím konec srbského utrpení.
Poblíž Durrës srbské síly kopaly zákopy a odrážely útoky jednotek Centrálních mocností. Do poloviny února 1916 se mu podařilo odplout jen asi 50 000 příslušníků srbské armády. Zbytek se musel vydat na další náročný pochod na jih do přístavu Wallona a dále do Řecka.
Většina Čechů, kteří sloužili v řadách srbské armády na začátku roku 1916, dorazila spolu se zbytky srbských jednotek v počtu asi 100 000 vojáků na Korfu, kde měla být provedena reorganizace.
Kromě Korfu odešli srbští vojáci do francouzské kolonie Tunis. V Bizertě v Tunisu byla zřízena nemocnice pro srbské zraněné a nemocné. V Africe se Češi, kteří byli evakuováni společně se Srby, setkali s českými dobrovolníky z francouzské cizinecké legie, bývalými příslušníky praporu „Nazdar.“ Váleční zajatci byli deportováni na italský ostrov Asinara u Sardinie.

Do Asinaru dorazily stovky Čechů v rámci transportu srbských válečných zajatců rakousko-uherské armády. Z tohoto počtu se někteří přihlásili k dobrovolné službě v srbské armádě nebo později v československých legiích ve Francii.

Čeští lékaři na soluňské frontě

Českoslovenští zdravotničtí pracovníci s americkým Červeným křížem pod vedením Juraje Gučy vyrazili na pomoc srbským vojákům na soluňskou frontu. Italský parník „Brindisi“ s jugoslávskými dobrovolníky z USA a Kanady, na kterém Guča cestoval do Albánie, narazil 7. ledna 1916 v Jaderském moři u Svatého Jana Medovského na minu a potopil se. Mezi několika přeživšími byli slovenský lékař Juraj Guča a česká zdravotní sestra Maria Lamošová.

Guccimu pomohla i jeho manželka Selma, která se na soluňské frontě nakazila skvrnitým tyfem, na který brzy zemřela. Guča, který byl rovněž nakažen tyfem, později úspěšně zastavil epidemii této nemoci, která byla velmi rozšířená po celé Metohiji a Srbsku.

V roce 1938, ve věku 62 let, se doktor Guča rozhodl vrátit do svého rodiště. Počítal s tím, že bude moci pracovat jako lékař v Báčském Petrovci, ale z neznámých důvodů mu to nebylo umožněno. Protože neměl žádné prostředky k životu, vrátil se do USA, kde 30. dubna 1964 zemřel a byl pohřben v Chicagu.

Tento projekt podpořil Sekretariát pro kulturu a informace města Niš prostřednictvím projektového spolufinancování mediálního obsahu v roce 2023. Názory vyjádřené v projektu nemusí nutně představovat názory orgánu, který prostředky přidělil.

Podelite